Duben 2017

Povídačka

26. dubna 2017 v 2:10 | Ondřej Bezstarosti
Pod oknem za oknem
tma mi bude svítit
než tam dojdem a pak usnem
všichni se budem líbit

Nad oknem před oknem
sedím někde já
ten mladý vůl se snem
co hraje si na spisovatelá

Na čem záleží

25. dubna 2017 v 12:42 | Ondřej Bezstarosti
Po srážce na sobě zůstat ležet
se smát se nikdy neurážet
po tmě, kde slyšíme strach odcházet
se líbat, po nocích, snít a otáčet

Poslouchat různou hudbu
a vyjídat zbytky z lednice
zosnovat si vlastní vyznání lásky
užívat si detailů a chvil

Mít plný neumytý taléř smíchu
a umývat a drhnout hrnec žalu
a vlastně celkově být jak začarovaní
nějakým hodně podivným kouzlem

Nevzlykat
a když jo, tak slzy olizovat
jako by to byly kapky alkoholu
a když tak učinit,
tak odpovědět: "No fuj, ty jseš prase."

Po nocích si nestěžovat
a po ránech si na rána nadávat
a objímat se a pitvořit
s každým slovem pro toho druhého
se nepřestat usmívat se nepřestat ti dvořit

Na tom jediném
mi tak poslední dobou
záleží
a mi tak nějak na neurčito
záležet bude

Tvůj Lyrik

18. dubna 2017 v 20:20 | Ondřej Bezstarosti
Při dešti
na vodě
při vodě
v podchodě
kde já tě
obvykle
slyším tě
Jak lodě
z útesu
tak tobě
ze stesku
maluju propiskou
sketch jako skalisko
ÁÁ, pij Gin a ne Frisco
sundej mi Francisco
nasaď mi už pouta
nechoď tam do kouta

A já vím, že jsi šílená
a taky oblíbená
žárovka rozžhavená
kostka co ledová
a občas tě nepoznám
tím jak jsi kouzelná
A všem antikvariátním dámám
ukazuješ, že originál já mám
se smávám
se s tebou se mám mám
a dál tam
kde chceme my záznam
že ložnicím mávám
na naši myslívám

Poutničím a brouzdám
ve tvém srdci ne v plicích
nepustit tě v plánu mám
tvé oči nepít z nich
to slané a zvláštní
a sladké a s vášní
se postarám o krásných
pár dní pro deník
a žádný seník ani lesík
jen louka
a tvůj lyrik

ve tvém srdci
být
snít
chci být
střízlivý
bílý jako sníh

Komoda

17. dubna 2017 v 14:50 | Ondřej Bezstarosti
"Mi se na tobě líbí, jak se umíš nadchnout nad každou prkotinou."
"Myslíš? Já si myslím, že je to divné a trapné."
Odpověděla další prkotinou,
zatímco já dělal, že poslouchám co říká a přitom sledoval její modré

"Vždycky ti skočím do řeči s nějakou blbostí, promiň."
"To je dobré. Dělá to tu konverzaci dynamičtější," zasmál jsem se
A zatímco dojídala smažený sýr a piva bylo míň a míň
uvažoval jsem, jak čas strašně rychle odvíjí se

"Děláš si prdel, žes nekoupil tu bílou velkou?"
"Já myslel, že se ti ta druhá líbí víc," řekl jsem a nevěřil tomu co říkám
"Ježíši Kriste," odfrkla
a já se cítil jako osel den předtím, než tu komodu začala skládat

Sednul jsem k počítači a nechal ji
ať si teda šroubuje tu komodu
"Dívej, já tam ty pojistky dám dvě, ne?"
ozval se její hlas, zatímco já tohle dopisoval...

Kočka

14. dubna 2017 v 22:09 | Ondřej Bezstarosti
Směje se a pomalu přichází
mě obejmout
a u toho vrčet
jako černá kočka

Syčí na mě s přivřenýma očima
a odvrací pohledy jinam
jako stará - ta co zná
ta bílá kočka princezna

Mlčí a pomalu oddychuje
a slaná kapka jí teče po tváři
ta kapka co olíznu jako
kocour, který se odváží

Je ráda
a najevo to nedává
je semnou ráda
se protahuje
jako před jídlem
ta kočka střapatá

A poslouchá jen
když chce poslouchat ona
je jako kočka
co čistí si svůj nový kožich
svým sladkým jazykem

Opravdoví

9. dubna 2017 v 23:44 | Ondřej Bezstarosti
Člověk je zdá se
jen nemilosrdným výplodem fantazie
nějakého
dost ujetého úchyla

A skutečnost,
že výplod se stal natolik reálným,
až se sám musí dostávat z reality pryč
je až k "smíchu"

Jsme neustále znásilňovaní
pokušením a jakýmsi chtíčem,
se kterým bojujeme každým dnem
každým dnem, co dostáváme do držky

Ve skutečnosti
je tím nejskutečnějším
skutečnost,
že dokážeme být opravdoví

Opravdově políbit svou ženu
doopravdy ji obejmout
v jakékoliv opravdové chvilce

Pokud jsme schopni
alespoň na chvíli
úsměvu sami na sebe
pak nepotřebujeme
ani poezii
ani umění
ani iluzi

Pak potřebujem už jen
sami sebe
ten nejreálnější výplod fantazie,
jaký známe

Prostě
sami sebe
být sami sebou
dýchat
snít
šukat
fungovat

Skoro všechno, co mě sere

5. dubna 2017 v 2:12 | Ondřej Bezstarosti
Né, víte, co mě sere? Že hudba dneska stojí za hovno. Každý si udělá ten nejzákladnější zvuk a ačkoliv nemá hudební sluch, začne být známý kvůli, co já vím, lidské hlouposti? Je to globalizační problém. Zapnul jsem si youtube a narazil na video nějakého malého rozmazleného děcka, co se fláká se svým debilním skateboardem po Praze. Ten spratek má na sobě hadry za víc peněz, než stojí moje zařízení v obýváku. Jo, přesně tohle mě sere. Nesoudnost. Že lidé s mozkem často chcípají na ulicích někde ve vlhkých špinavých koutech, zatímco ti největší hlupáci ovládají ty ostatní. Sere mě, když vidím, jak je společnost připravená naprosto bez mrknutí sežrat naprosto všechno. Společnost je otevřená prdel, do které si můžeme přihodit, co chceme. Ještě víc mě sere, když se na tebe lidi dívají divně, když jim řekneš, že ještě dneska znáš klasiku. Serou mě připitomnělé ksichty, když řekneš, co jsi zrovna četl. Serou mě pseudointelektuálové, kteří se snaží být chytří, protože je to jakási póza. Serou mě, ale to mě kurevsky serou, zasraní pseudopunkáči, kteří naprosto znehodnocují jakýkoliv odkaz starých a dobrých frontmanů/básníků, kteří se snažili světu něco předat. Nenávidím zasrané pózy. Nesnáším, jak dneska každý někomu něco rve do chřtánu. Jak má někdo neustále potřebu vnucovat nějaký názor. Sere mě, z jaké jsem dementní republiky, kdy vrchol literutury spočívá v tom, že se vydá nějaký kokotský Láďa Hruška ve statisícovém nákladu a vyprodá se do měsíce. Absolutně nesnáším český konzum. Každou jednu zasranou reklamu. Nesnáším, když mi někdo tvrdí, že jsem kokot, když nemám televizi. Nesnáším připosrané fronty ve spičených supermarketech. Nesnáším, když se důchodci odchovaní v jiném režimu snaží hledat rozdíly v tom přítomném. Můžete mi políbit prdel s tou vaši kriplovskou hudbou, povrchní literaturou, přepózovanými názory, celým zkurveným youtubem, facebookem a internetem. VŠICHNI využíváme tak dokonalou techniku sdílení myšlenek, pro tak naprosto zbytečné věci, že je mi z toho na zvracení. Víc lidství a lidské přítomnosti je v mojí uřvané andulce, inteligentním potkanovi! Nebo v mojí zbožňované přítelkyni, která mi dává ještě poslední naděje, že inteligentní lidé ještě nevyhynuli. A jakýkoliv váš názor a nějakou diskusi odmítám. S tím na mě nechoďte. Uplakánci.


Debilní.

Byla to docela prdel...

Máš nemáš

4. dubna 2017 v 11:17 | Ondřej Bezstarosti
Otevřel jsem oči a rozhlédnul se po místnosti
nepoznával jsem to tam
i když to byl už nějaký pátek,
co jsem tam spal

Vstal jsem z postele
a zatočila se mi hlava

S rukou na puse jsem doběhl na hajzl
-chvíli jsem dávil vzduch

A když jsem se posadil na zem
a prohlédnul si zdi
přišly mi tak nějak víc žluté,
než veškeré svinstvo světa

A to jsem se nedávno opovážil tvrdit,
že mi ty časy občas chybí

Ono ti bude chybět to, co zrovna nemáš
to je přece jasné

Někdy je lepší uvažovat,
jak moc by ti chybělo to,
co zrovna máš

Bullshit

Z těch lepších

2. dubna 2017 v 18:56 | Ondřej Bezstarosti
Procitnul jsem z jednoho
z těch horších snů

Za oknem bylo světlo,
které se tlačilo
skrz žaluzie
jako starý člověk ve frontě

Rozhlédnul jsem se
a zdálo se mi, že tam není

Když jsem se otočil
slyšel jsem, jak tiše oddychuje
spala tak sladce
tak nevinně

A tak jsem se k ní přitisknul
a nechal světlo,
ať se dál snaží
svítit nám do obličeje

Znova jsem usnul

tentokrát se mi zdál jeden
z těch lepších snů