Srpen 2017

Zbabělec

30. srpna 2017 v 23:18 | Ondřej Bezstarosti
Šel jsem po ulici
vedle té nejroztomilejší
ve vší její nevinnosti

"Vždycky mi chybíš,
když odjíždíš
ať už je to jen na chvíli
nebo nikoliv"

chtěl jsem jí tak moc říct

ale zmohl jsem se jen
na letmý polibek
náručí
a pár pohledů

Když její autobus
zmizel za zatáčkou
jako už kolikrát
rozhodl jsem se,
že jí to napíšu

Takový jsem zbabělec

Noční můry

30. srpna 2017 v 23:15 | Ondřej Bezstarosti
Z potu do probdění
se střídá se dnem nedělním
ta noc, co křídla má
však lítat neumí

Různé domnění
představy bez myšlení
barvy obrazců a jejich pocity
co mě do světa vracejí

Z deště kyselého potu
budícím se spisovatelem stávám
běž má noční můro
ukájet se na jiných stvůrách

skrvna

22. srpna 2017 v 21:04 | Ondřej Bezstarosti
Řekni mi proč šílím
řekni, co to ve mě je
co žije to za černou skrvnu
co kyselý déšť mi do mozku lije

Řekni mi, co cítíš
řekni kde to jsme
ať já jen se prosímtě mílím
že prostě rozsvítím ze tmy

Dál

11. srpna 2017 v 2:13 | Ondřej Bezstarosti
Blázní se za stíny
blázni se zabíjí
agresivní jejich rutiny
definice jest mi stupidity

Prastaré vymýtání ničeho
výmaz mozku a jeho
fantazie

Se radujeme
se tváříme
jak tvářit se
dovedeme

Jen aby
zůstal svět v chodu
aby nikdo nebyl zlý

A nic se nikdy
nedělo

Myšlenky

10. srpna 2017 v 23:41 | Ondřej Bezstarosti
Jestliže se pozastavím nad myšlenkou jako takovou, určuji další myšlence tvar a její smysl. Neexistují myšlenky, které nemají smysl. Každá myšlenka má svůj smysl, co víc, má svůj tvar, výkřik, zánik, má svůj příběh. Něco přináší, něco odnáší. Myšlenkami se bráníme, myšlenkou navozujeme touhu, chtíč, zranitelnost, myšlenkou dopujeme své tělo adrenalinem.

Stáváme se závislými na myšlenkách od počátku uvědomění si sami sebe: jakožto člověka, či bytosti, která obývá svět. Myšlenky jsou zde ale dřív. Jen se tváří jako intuice. Jsou více pocity, nežli myšlenky.

Naše myšlenky nám určují cestu. Rozhled, dalo by se říct. Určují, jakým, směrem se dáme. Určují naše nálady, naše reakce na jak organické, tak na hmotné, neživé, okolí.

Vytvářejí naši osobu. Protknou naši mysl s naším úmyslem.

A naopak jsou přeci jen pouhý podmět. Podmět k rozhodnutí. Podmět k vůli. K překročení limitů či svého vlastního přesvědčení.

Naučíme-li se myšlenky ovládat, stáváme se odolnými. Jsme nezlomní. Ona nezlomnost pak ale může být po čase i na obtíž (neschopnost se socializovat, neschopnost navázat vztah). Opakem (tj. myšlenka ovládá nás) je v mnoha případech daleko horší schéma. Věříme pevně myšlence, nikoliv úsudku. Nebereme si z ní to, co je pro nás nejlepší. Stáváme se zranitelnými sami před sebou.

Docházíme k jednoduchému, ač trochu rychlému, závěru. Myšlenky nelze ztělesnit tak, jak opravdu vypadají v našich představách. Myšlenka nezná svět, který vnímá naše mysl prostřednictvím zkušeností. Myšlenku ovlivňuje především pocit. Spousta lidí myslící si opak, častokrát naráží na dilema. "Neví, co si mají myslet."

Pokud bychom chtěli myšlenku ztělesnit jako člověka. Neměl by tvář, prsty a páteř. Tj. něco, co za vás vaše myšlenka nikdy nedokáže dotvořit. Detail. Reálnost. Inkoust na papíru.

Berme si tedy z myšlenek (jak hlubokých, tak i povrchních) jen to, co je nám příjemné. Ne to, pro co máme pocit, že musíme dýchat. Dá se totiž docela říct, že se v nich člověk lehce ztratí.

Řád

9. srpna 2017 v 12:44 | Ondřej Bezstarosti
Řádek
za řádkem
co s řádkem
a pocitem
po řádku
co s tím?

Mám plán, jak se vyhnem
všemu zlu
proskočíme oknem
beze střepů
jako dva šílenci
v podprůměrném filmu

Co s řádkem?
Když by nebyl určen pro tebe?

Spisovatel

9. srpna 2017 v 12:42 | Ondřej Bezstarosti
"Seděli jsme v té cukrárně.
Manželka si dala Frappé,
já si dal zákusek,
a dcerka si dala taky Frappé
a k tomu taky zákusek,..."

"Nestálo to moc,
vlezl jsem se do sta korun.
Ale to vám říkám,
ta cukrárna je skvělá.
S rodinkou o víkendu
po výletě.
Skvělá volba."

vyprávěl třem dalším...

"A co v hospodě?
V hospodě jsi už někdy byl Venco?"

ozval se hlas,
ležícího chlapa
opodál na železném
boxu

Byl pátek večer
a my byli v práci
a ten hlas,
ten byl můj

Někdy mi přijde,
že někdo za idiota
být musí

Broky poletující v mozku

9. srpna 2017 v 12:37 | Ondřej Bezstarosti
Potřebuju sebevědomě
dýchat tvou vůni
jezdit ti prstem po kůži
sledovat tvůj zavřený pohled

Potřebuju ti rvát vlasy
dokud nebudeš nadávat

Cpát se každou tvou větou
jako nenažrané dětsko

A v té největší hloubce
poslouchat tvůj křečovitý smích
se zájmem
a s rockandrollem u zadku

Musím z tebe šílet,
docela se nechávat bičem mlátit do zad
rozhazovat slova jako peníze
rozhazovat rukama
a polemizovat, co je k nevíře

Potřebuju z tebe šílet
ukousnout si ze zákusku šílenství
nenechávat se spát
zbláznit se a krát
svůj jednorázový přístup na život

Koupit nám letenku tam,
kam to není třeba
Potřebuju se zahryzávat do tvé duše,
jako ty mě do mého ramena

Honit si ptáka
a myslet přitom na tvé nahé tělo
Ukrojit si z vlastní hlavy
tu nejsebevědomější myšlenku
a vystavit si ji na oltář pýchy,
který mám schovaný ve skříni

Pražit tě pohledem
nechávat se spražit tvým snem

Hlasem,
co dokola se opakuje,
že něco je v tobě,
že to mám vyrvat
a udělat z těch sraček kompost

Pochodovat po bytě
-potřebuju mít tě
civět na svého psychicky narušeného psa
a bojovat s ním o to,
kdo je na tom líp

Neustále se ti podbízet
plazit se u tvých noh jako had
přestat se tě dotýkat
a taky přestat se tě dotýkat slovy

Jen s tebou mlčet,
potřebuju s tebou mlčet
hledět ti do očí
a prostě jen mlčet

A přestat myslet,
přestat myslet, stát se nemyslícím
patentem na štěstí

Patentem na tebe
patentem na slané náměstí
plné obchodů se slastí
radostí
a černým obchodem
na drogy
vyrobené
z našich vlastních těl

Vesmír

9. srpna 2017 v 12:23 | Ondřej Bezstarosti
Bohémisticky jsem se napil
z poloplné láhve
utřel si ksicht a podal ji druhému
Bohémistickému ocasovi

Záškuby v krku se mi jevili,
že peklo žije tam vevnitř
tam v duši

Oči mi zalila krev
průzračnější,
než horská voda

Začínaly mi klouzat po tváři
měl jsem pocit, že jsem ve snáři
o nočních můrách
-speciální vydání

A pulzovalo mi to do mozku
a mozek pulzoval do kosmu
a kosmos pulzoval zpátky do krku
mezi hromadou lidského odpadu

Napil jsem se znova
tentokrát jsem si přihnul pořádně
"Ah, kurva, tohle nedám,"
řekl jsem
a podal flašku
druhému
Bohémistickému ocasovi

Černý pes

9. srpna 2017 v 12:17 | Ondřej Bezstarosti
Z lesa pozoroval
světla co žhnuly v dáli
toulal se po lese
a lovil ptáky, co vypadli z hnízda

Čumákem čuchal
puch nečlověka
narážel levým okem do stromu
a pravým si prohlížel
svůj odraz
v jezírku smrti

Občas vylezl na pahorek
a z lesa pozoroval
ty světla,
co žhnuly v dáli

A měl svůj vlastní kout
tam někde pod spadaným dřevem
pod mrtvým stromem
ublíženým bleskem

A byl celý černý
temný černý pes
po nocích se toulající
ve dnech, co kousal
odporné turisty
do jejich hubnoucích prdelí

Měl ještě větší tmu v očích
než v srdci
takový ten pes,
co pozoruje svit města
ale nikdy
se do něj nechystá