Srpen 2017

Dál

11. srpna 2017 v 2:13 | Ondřej Bezstarosti
Blázní se za stíny
blázni se zabíjí
agresivní jejich rutiny
definice jest mi stupidity

Prastaré vymýtání ničeho
výmaz mozku a jeho
fantazie

Se radujeme
se tváříme
jak tvářit se
dovedeme

Jen aby
zůstal svět v chodu
aby nikdo nebyl zlý

A nic se nikdy
nedělo

Myšlenky

10. srpna 2017 v 23:41 | Ondřej Bezstarosti
Jestliže se pozastavím nad myšlenkou jako takovou, určuji další myšlence tvar a její smysl. Neexistují myšlenky, které nemají smysl. Každá myšlenka má svůj smysl, co víc, má svůj tvar, výkřik, zánik, má svůj příběh. Něco přináší, něco odnáší. Myšlenkami se bráníme, myšlenkou navozujeme touhu, chtíč, zranitelnost, myšlenkou dopujeme své tělo adrenalinem.

Stáváme se závislými na myšlenkách od počátku uvědomění si sami sebe: jakožto člověka, či bytosti, která obývá svět. Myšlenky jsou zde ale dřív. Jen se tváří jako intuice. Jsou více pocity, nežli myšlenky.

Naše myšlenky nám určují cestu. Rozhled, dalo by se říct. Určují, jakým, směrem se dáme. Určují naše nálady, naše reakce na jak organické, tak na hmotné, neživé, okolí.

Vytvářejí naši osobu. Protknou naši mysl s naším úmyslem.

A naopak jsou přeci jen pouhý podmět. Podmět k rozhodnutí. Podmět k vůli. K překročení limitů či svého vlastního přesvědčení.

Naučíme-li se myšlenky ovládat, stáváme se odolnými. Jsme nezlomní. Ona nezlomnost pak ale může být po čase i na obtíž (neschopnost se socializovat, neschopnost navázat vztah). Opakem (tj. myšlenka ovládá nás) je v mnoha případech daleko horší schéma. Věříme pevně myšlence, nikoliv úsudku. Nebereme si z ní to, co je pro nás nejlepší. Stáváme se zranitelnými sami před sebou.

Docházíme k jednoduchému, ač trochu rychlému, závěru. Myšlenky nelze ztělesnit tak, jak opravdu vypadají v našich představách. Myšlenka nezná svět, který vnímá naše mysl prostřednictvím zkušeností. Myšlenku ovlivňuje především pocit. Spousta lidí myslící si opak, častokrát naráží na dilema. "Neví, co si mají myslet."

Pokud bychom chtěli myšlenku ztělesnit jako člověka. Neměl by tvář, prsty a páteř. Tj. něco, co za vás vaše myšlenka nikdy nedokáže dotvořit. Detail. Reálnost. Inkoust na papíru.

Berme si tedy z myšlenek (jak hlubokých, tak i povrchních) jen to, co je nám příjemné. Ne to, pro co máme pocit, že musíme dýchat. Dá se totiž docela říct, že se v nich člověk lehce ztratí.

Řád

9. srpna 2017 v 12:44 | Ondřej Bezstarosti
Řádek
za řádkem
co s řádkem
a pocitem
po řádku
co s tím?

Mám plán, jak se vyhnem
všemu zlu
proskočíme oknem
beze střepů
jako dva šílenci
v podprůměrném filmu

Co s řádkem?
Když by nebyl určen pro tebe?

Spisovatel

9. srpna 2017 v 12:42 | Ondřej Bezstarosti
"Seděli jsme v té cukrárně.
Manželka si dala Frappé,
já si dal zákusek,
a dcerka si dala taky Frappé
a k tomu taky zákusek,..."

"Nestálo to moc,
vlezl jsem se do sta korun.
Ale to vám říkám,
ta cukrárna je skvělá.
S rodinkou o víkendu
po výletě.
Skvělá volba."

vyprávěl třem dalším...

"A co v hospodě?
V hospodě jsi už někdy byl Venco?"

ozval se hlas,
ležícího chlapa
opodál na železném
boxu

Byl pátek večer
a my byli v práci
a ten hlas,
ten byl můj

Někdy mi přijde,
že někdo za idiota
být musí

Broky poletující v mozku

9. srpna 2017 v 12:37 | Ondřej Bezstarosti
Potřebuju sebevědomě
dýchat tvou vůni
jezdit ti prstem po kůži
sledovat tvůj zavřený pohled

Potřebuju ti rvát vlasy
dokud nebudeš nadávat

Cpát se každou tvou větou
jako nenažrané dětsko

A v té největší hloubce
poslouchat tvůj křečovitý smích
se zájmem
a s rockandrollem u zadku

Musím z tebe šílet,
docela se nechávat bičem mlátit do zad
rozhazovat slova jako peníze
rozhazovat rukama
a polemizovat, co je k nevíře

Potřebuju z tebe šílet
ukousnout si ze zákusku šílenství
nenechávat se spát
zbláznit se a krát
svůj jednorázový přístup na život

Koupit nám letenku tam,
kam to není třeba
Potřebuju se zahryzávat do tvé duše,
jako ty mě do mého ramena

Honit si ptáka
a myslet přitom na tvé nahé tělo
Ukrojit si z vlastní hlavy
tu nejsebevědomější myšlenku
a vystavit si ji na oltář pýchy,
který mám schovaný ve skříni

Pražit tě pohledem
nechávat se spražit tvým snem

Hlasem,
co dokola se opakuje,
že něco je v tobě,
že to mám vyrvat
a udělat z těch sraček kompost

Pochodovat po bytě
-potřebuju mít tě
civět na svého psychicky narušeného psa
a bojovat s ním o to,
kdo je na tom líp

Neustále se ti podbízet
plazit se u tvých noh jako had
přestat se tě dotýkat
a taky přestat se tě dotýkat slovy

Jen s tebou mlčet,
potřebuju s tebou mlčet
hledět ti do očí
a prostě jen mlčet

A přestat myslet,
přestat myslet, stát se nemyslícím
patentem na štěstí

Patentem na tebe
patentem na slané náměstí
plné obchodů se slastí
radostí
a černým obchodem
na drogy
vyrobené
z našich vlastních těl

Vesmír

9. srpna 2017 v 12:23 | Ondřej Bezstarosti
Bohémisticky jsem se napil
z poloplné láhve
utřel si ksicht a podal ji druhému
Bohémistickému ocasovi

Záškuby v krku se mi jevili,
že peklo žije tam vevnitř
tam v duši

Oči mi zalila krev
průzračnější,
než horská voda

Začínaly mi klouzat po tváři
měl jsem pocit, že jsem ve snáři
o nočních můrách
-speciální vydání

A pulzovalo mi to do mozku
a mozek pulzoval do kosmu
a kosmos pulzoval zpátky do krku
mezi hromadou lidského odpadu

Napil jsem se znova
tentokrát jsem si přihnul pořádně
"Ah, kurva, tohle nedám,"
řekl jsem
a podal flašku
druhému
Bohémistickému ocasovi

Černý pes

9. srpna 2017 v 12:17 | Ondřej Bezstarosti
Z lesa pozoroval
světla co žhnuly v dáli
toulal se po lese
a lovil ptáky, co vypadli z hnízda

Čumákem čuchal
puch nečlověka
narážel levým okem do stromu
a pravým si prohlížel
svůj odraz
v jezírku smrti

Občas vylezl na pahorek
a z lesa pozoroval
ty světla,
co žhnuly v dáli

A měl svůj vlastní kout
tam někde pod spadaným dřevem
pod mrtvým stromem
ublíženým bleskem

A byl celý černý
temný černý pes
po nocích se toulající
ve dnech, co kousal
odporné turisty
do jejich hubnoucích prdelí

Měl ještě větší tmu v očích
než v srdci
takový ten pes,
co pozoruje svit města
ale nikdy
se do něj nechystá

Kuchyň

9. srpna 2017 v 12:13 | Ondřej Bezstarosti
Zavírá se jako prázdná pračka
tenhle svět,
ve kterém stojím v okně,
pod kterým žár přináší nový den

Po nocích vyjeme na měsíc
a ve dne nenávidíme slunce
nenávidíme děti
a sami jsme jen dětmi

Prolínám se jako levná whiskey
a ještě levnější cola
rozbíjím na střepy své
skleněné slova

Samota, ta je nejlepší
když je tma
když nikdo nevidí
úsměvy mé do nocí

Všichni se krčí jako papír
přestávají žhnout
dochází nám všem plyn
či jen se snažíme splynout?

Dochází nám všem náš stín
náš věčný smích
náš věčný splín
náš věčný poletující prach
náš věčný
strach
jež umím nechat
stát na prahu

Nechápu

5. srpna 2017 v 14:01 | Linda Bezstarosti
Mám chuť vyběhnout ven a zakřičet do TOHO zdánlivě prázdného vesmíru plného lidí se zavřenýma očima! Procházím světem a nesu se jako peříčko poletující v mlze. Jediné, co vnímám, jsou písně hrající do mých uší. Překrývají nechutnou realitu ŽIVOTA! Bezdomovec, už bez lavičky, sedí na zemi a hledí mi do očí. A aniž by řekl jediné slovo, slyším ho, jak volá o pomoc…

Aniž bych pochopila slova některé té písničky, jen ji poslouchám a užívám si ty nepodstatná slova, kterým nerozumím, nesou mě k uprchnutí od tohoto nechutného světa. Cítím se být ptákem, jenž nechápe. Všechno je nedůležité! A nejúžasnější jsou jen mizící lidé, KTEŘÍ SI ZMIZET OPRAVDU NEZASLOUŽÍ! NE, ZASLOUŽÍ si poznat lepší místo, než jest zde. Nejraději bych plivla životu do tváře. Sežer si tu nespravedlivost. Už jsem pohlcena také. Mám v hlavě plno otázek, na které mi nikdo a nic NEODPOVÍ. A v hlavě mi zní písnička WAKE ME UP WHEN SEPTEMBER ENDS…

3. srpna 2017 v 17:48 | Ondřej Bezstarosti
Rozehnány mraky
za to já a ty taky
a dopít zrychleně čaje
a neptat se dokola kde zraje

Kde zraje to
sundejte barety
zahoďte cigarety
jste trapný
a zlatým zalitý

Občas jsem zase nalitý
ale oči nemžourají
napusťte koryta
nezodpovědní šťastní nebývají

Rozeženu mraky slovy
a slovy se slovy
nechám válčit použít kulomety
ať jedno slovo
uřízne hlavu druhému
a třetí ať páchá suicide
čtvrté hodím do studny krajt
nepíšu odporné jak prejt

A kolem a kolem
dokola za kulatým stolem
budeme se nahánět
beze slov
se slovem
do očí s pohledem
do tvých
jak ty do mých
a to že tě štvu,
neznamená
že se ti neuložím do náručí

Jako když už konečně nebudu psát
a nebudu mluvit a nebudu řvát
a budu snad jen znatelně dýchat
tak bude klid a utichne i má pýcha

že tebe já tebe
a víc než sebe
či cokoli co z nebe
spadlo mi na dlaně
že tebe já tebe
víc, než si
dokážu představit
...tě